pátek 5. února 2016

Zpátky k psaní!

Vždycky mě bavilo psát.
Když mé sestře někdy ve druhé třídě napsal její spolužák velice romantický verš Usměj se Leničko a koupím ti autíčko (nekoupil!), hned jsem se taky chtěla stát básníkem.
Už někdy ve čtvrté třídě jsem  proto složila svou velice znamenitou prvotinu. Nepamatuji si  sice o čem byla (pravděpodobně o zhrzené lásce a zlomeném srdci - důležité životní téma, které nám už od mala vštěpovali do dutých hlaviček redaktoři bravíčka), ale kdyby v té době žil Karel Hynek Mácha, určitě by mi uznale poklepal na rameno.




A co teprve když se ve škole psaly slohové práce! Měla jsem je vždy za jedna a když náhodou ne, mé pocity byly asi jako ty Leovy, když po svém tak skvělém a úžasném výkonu zase toho Oscara nedostal. Když se ale naopak moje slohovka četla před celou třídou jako TA nejlepší, tak i když mé introvertní já zarývalo pohled do školní lavice a nejradši by se proměnilo v mravence, aby ho nikdo neviděl, někde uvnitř jsem se dmula pýchou, tančila oslavné tanečky a škodolibě se pochichtávala ostatním, že oni tak skvělí v písemném projevu nebyli (když se ale rozdávaly testy z matematiky, role těch výjimečných a špatných se z nějakého nepochopitelného důvodu obrátily, proklaté zlomky!).

Na gymplu jsme pak dostali ne moc dobrého učitele češtiny, takže jediné co jsme během školního roku psali, byly odpovědi na otázky v písemkách z literatury, které jsme však pečlivě opisovali z doma připravených natištěných taháků, takže naše kreativní já v nás na střední škole poněkud zakrnělo (paní profesorka hudební výchovy promine, její Viva-vi-vi-va-vi-vá na rozezpívání v nás jistě drobné stopy uměleckého cítění zanechalo, ale sloh je sloh...).

Na vysoké škole jsem si sice psaní různých seminárek, práci a samozřejmě bakalářky užila až až, jenže ono když vás tlačí čas a někdy si to po sobě ani nestihnete přečíst, onen požitek ze psaní také není ten pravý.

Potom jsem se rozhodla shodit nějaká ta kila, začala jsem sledovat různé epes rádes fitness blogísky a po roce ostýchavého rozhodování jsem se rozhodla taky si jeden takový blog o "zdravém životním stylu" založit. Miluji přece psaní, ne?!

Jenže...
Ono psát pořád dokola co měl člověk k snídani a co si koupil za potraviny, jak se přejedl a co teď zrovna cvičí, jednou nějak přestane stačit. Já jídlo miluju, moje nejoblíbenější četbou jsou jídelní lístky a celý den dokážu na instagramu sledovat fotky ovesných kaší, ale psát o tom už pro mě nějak není ono.
Zmiňované blogy mě sice stále baví, ráda si přečtu, co je nového v mém milovaném zdravém gastro světě a obdivuji holky, co neustále čerpají inspirace na články a těší jimi stovky čtenářů, já to ale asi neumím. Alespoň ne dlouhodobě. Možná proto tento blog tak dlouho zel prázdnotou. Kromě toho jsem se také nechtěla pouštět do nějakejch větších akcí, protože i když mám třeba s hubnutím nějaké zkušenosti a trochu se vyznám ve "zdravých" potravinách (rozuměj dokážu poradit, které celozrnné sušenky chutnají fakt božsky), předávat nějaké rady či informace ohledně správného stravování si zkrátka netroufám, To přenechejme těm, co tomu opravdu rozumí (třeba holky z Nehladu - klik :-) ).



Psát mě ale baví pořád, a proto bych se k blogu moc ráda zase vrátila, i když maličko jinak. Na kaši jsem neustále, miluju ji jako Jack miloval svou Rose (já vím, zase ten Leo), takže o ódy na snídaně a podobné "nezbytnosti" o jídle asi jen tak nepřijdete. Chtěla bych se ale více zaměřit na své postřehy, myšlenky,  komentáře, zážitky... Zkrátka skutečně PSÁT a nejen ve formě pár vět u komentáře fotky hořké čokolády nebo dortíku (i když věřím, že zrovna na tato témata by se daly napsat celé stohy listů...). Takže vždy když se ve mě probudí mé kreativní já, budu mít potřebu se vypsat nebo mít pocit, že o má slova svět nesmí být ochuzen, zavítám sem a zkrátka to hodím na virtuální blogový papír. Někdy je totiž fajn si přečíst nějaké to obyčejné plkání o všem a o ničem, no ne? :-)

Snad se vám změna bude líbit, mějte krásný den a užijte si nadcházející víkend!


Žádné komentáře:

Okomentovat