Chůze jako nejlepší přítel

Krásný den!
Dnes bych vám ráda pověděla něco o mém asi nejoblíbenějším druhu pohybu, kterým je úplně obyčejná chůze. A protože právě v těchto dnech pro mě toto téma začalo být zase aktuální (aneb za vším hledej slunce), řekla jsem si, že bych vám mohla trochu přiblížit, jak to s těmi procházkami vlastně mám.

Když jsem se před několika lety rozhodla pro změnu stravování a pohybu (no ehm v překladu to znamená, že jsem prostě chtěla zhubnout), bylo to pro mě všechno jedna španělská vesnice. A dost často to podle toho také vypadalo: nejedla jsem úplně dobře, byla jsem pořád unavená, skákala jsem před televizí s Jillian a byla jsem ráda, že jsem ráda... Nějak né a né tomu přijít na chuť. A tak jsem se začala "vzdělávat" pomocí různých článků na internetu a časopisů (hodnotu a úroveň některých z nich ponechme stranou, pro začátečníka jako jsem byla já však byly tyto články pomocnou berličkou a alespoň v základních věcech mi dost pomohly se zorientovat). A právě v takových článcích jsem se dočetla rady typu Vystupte z tramvaje o zastávku dřív, jděte po schodech místo výtahem apod.  A když to psali na proženy.cz, tak to přece musí být pravda a musí to mít nějaký efekt! A tak jsem začala. Cestou do školy jsem na metro místo tramvají šla pěšky. A u nás na vesnici do Jednoty na nákup, kam jsem normálně vždy jezdila na kole (protože cesta tam je nekonečná a šíleně dlouhá - celých asi 800 metrů!), také. Zkrátka když to šlo, snažila jsem se na místo určení dorazit po svých. Nebo tak jít alespoň kousek cesty...

A výsledek?

Utrpení!

Ze začátku jsem to nesnášela! Pro člověka kterého od malička vozil do školy tatínek (rozmazlenej fracek!) a na vysoké škole funkci tatínka nahradila tramvaj a metro, pro člověka, který byl vždy zvyklý trávit život doma u notebooku, knížky či televize na zadku a ven jít (jet tramvají) akorát někam na párty či do hospody, zkrátka kilometry (nebo ze začátku spíše jen metry) v nohách byly těžko snesitelné.

Pak ale nastal zlom. Po nějakém měsíci počátečních útrap jsem si na to tak zvykla, že mi už přišlo nesmyslné, jet někam 2 zastávky tramvají, když je to přece tak blízko, že se tam dá krásně dojít pěšky. Navíc jsem si začala užívat té volnosti, protože jestli existuje něco, co maximálně nesnáším, tak je to přeplněné mhd plné (někdy bohužel smradlavých ne úplně voňavých) lidí. A tak jsem si to začala užívat! Když jsem někam šla, pozorovala jsem lidi a okolí (Praha je opravdu plná zajímavých exemplářů :-D), často jsem narazila na zajímavá místa, o kterých jsem z pohledu povaleče domácího neměla ani tušení, že existují. A začalo mě to ohromě bavit! Chůze tak nakonec přestala být pouhým prostředkem k tomu, někam se dopravit - mým cílem už nebylo jít, abych někam došla. Teď už chodím pro to, abych  vůbec šla.

Neskutečně mě to totiž nabíjí. A když  vám k tomu do tváře pálí sluníčko a cítíte takový ten jarní vzduch, nálada je hned o dvě třídy lepší!

A doporučuji to všem! Jasně, zrovna si tím nevytvarujete sixpack a nevysekáte tělíčko do těch nejdokonalejších tvarů, ale někdo takové ambice ani vůbec nemá. Plno lidí chce jen žít zdravě a hlavně se cítit fajn! A k tomu vám chůze zaručeně pomůže! A když nic, jiného budete si moct dát alespoň o kousek čokolády navíc a to se taky počítá! :-D
Ano, chápu, že to může být pro někoho poněkud časově náročné, ale přesně jak to psali v těch hloupých časopisech, vystupte z té tramvaje o stanici dřív, běžte nakoupit do obchodu po svých nebo zaveďte alespoň nějaké kratičké procházky. To zas až tolik času nezabere. Běžte se místo na telku kouknout na velikonoční trhy či na nějaká zajímavá místa ve vašem okolí. Uděláte něco po své zdraví a třeba i něco zajímavého uvidíte. Když už se nechcete trápit v posilovně nebo dřepovat doma před televizí, zkuste jít zkrátka ven. Je to ten nejpřirozenější pohyb a to nejmenší, co pro své tělo můžete udělat. A věřte mi, že se budete cítit skvěle!

A na závěr jedno vystihující moudro:
Člověk by měl alespoň dvakrát denně vyvenčit svého psa...I když ho nemá!

Chodíte rádi na procházky? :-)
Mějte nádherný den,
Ký